Jak jsem se stala terapeutem?

V podstatě mohou za mnohé mé děti.

Odjakživa mě zajímalo tajemno, nadpřirozeno, léčitelství…  Jenže do roku 1990 se toho, k těmto tématům, moc sehnat nedalo. To, co bylo, se šířilo formou přepisů a fotografií (o kopírkách nebylo ani ponětí) a slovním podáním. Byla velká vzácnost dostat do rukou knihu Nové základy experimentální psychologie pana Břetislava Kafky. Když dospělí u nás doma o těhto tématech diskutovali, mluvili velmi tiše a potají, aby to slyšely jenom "vyvolené" uši a my - děti - o tom někde nevytrubovaly. O to více to ve mně vyvolávalo zvědavost a vzrušení z něčeho tajemného a vyjímečného. Když už jsem nebyla dítě, starala jsem se o vlastní děti (byly čtyři během devíti let a byl to pro mne docela mazec) mnoho času a mnohdy ani sil mi na čerpání informací, bohužel, nezbývalo.

Po již vzpomínaném roce 1990 se s mojí vysněnou tématikou roztrhl pytel a přišly opravdové "žně" pro můj mozek a moji duši. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem si za pomoci spínacích hodin a kotoučovéo magnetofonu "programovala" nahrávání pořadu, vysílalaného pozdě v noci v rádiu. Byly to rozhovory s panem Milanem Calábkem z centra Mandala. Pravda, mnoho jsem si z jeho mouder nezapamatovala, taky je to už 25? let, ale utkvěly mi v paměti dvě informace, které mi mnohokrát pomohly. Omlouvám se panu Calábkovi za nepřesnou citaci.

Tady je první:

Neexistuje zlo, pouze příjemné a nepříjemné dobro. A to nepříjemné dobro má pro nás podstatně větší přínos než to příjemné, které dostáváme za odměnu.

Jaký je rodíl mezi nebem a peklem? Jak v nebi, tak v pekle to vypadá úplně stejně: obrovské, prostřené stoly plné jídla, dobrot a pochutin. Namísto klasických příborů mají dlouhé vidlice a lžíce. Naprosto stejné podmínky. Kde je tedy rozíl?

V pekle, při snaze najíst se, nejde dostat potravu do úst, protože příbory jsou velmi dlouhé a technicky to nelze provést.

V nebi se krmí navzájem...

Moji touhu po vědění přišel čas od času uspokojit můj strýc Josef, kterému jsme říkali Pepik. Byl to v mnoha směrech svérazný člověk, katolík, nicméně velmi otevřený duchovním naukám. Myslím si, že bibli znal nazpaměť. Aspoň to tak vypadalo, protože vždy věděl kde v ní najít vysvětlení pro jakékoli téma. Probírali jsme obsah knih, které četl, jako například knihy Edga Cayceho, Raymonda A. Moodyho, Chalíla Džibrána a dokonce velmi kontroverzní knihu Abd-ru-shina Ve světle pravdy. Takže i když jsem v té době neměla mnoho času na čtení, tak díky stýci Pepikovi jsem dostávala to podstatné, co v nich bylo - destilované moudro.

Myslím, že tady je namístě ozřejmit, proč právě mé děti měly tak velký vliv na to, co dělám. Jak už jsem zmínila: mám čtyři děti (tedy teď už pět, ale k tomu se dostanu později). Jelikož ovzduší doma, mám na mysli emoční ovzduší, bylo postupem času stále toxičtější a i díky dalším negativním vlivům, byly naše děti čím dál víc nemocné. A při tom počtu dětí to znamenalo začarovaný kruh. Jakmile se první dítě uzdravilo, onemocnělo druhé atd. A znova dokola... Moje psychika mlela z posledního. Čtrnáct let na mateřské na kopci téměř na samotě, vztah - neubudu se vyjadřovat, děti zdravotně stále v háji, řečeno současnou terminologií, regulérně jsem splňovala příznaky akutní fáze syndromu vyhoření.
Neodpustím si teď poznámku: je neuvěřitelné, co jsou lidé schopní a ochotní snášet a být přesvedčení o tom, že to tak musí být a jinak to nejde. A to jen proto, že přijmou názor, přesvědčení nebo vzor rodiny, společnosti, systému atd., za svůj.

A jak to tak bývá, až jsme na samotném pomyslném dně, až nám nezbývá nic jiného, než se modlit, tehdy prosíme Boha, všechny svaté, Anděla Strážného, Budhu, Krišnu atd., každý toho svému srdci blízkého (i když v podstatě jednoho a toho samého) o pomoc. A pokud prosíme upřímně a opravdově a je to v zájmu našeho nevyššího dobra - a když už jsme na dně věřte, že to v zájmu našeho nejvyššího dobra je - tak pomoc příjde.

Mně pomoc přišla v podobě paní magistry v naší lékárně. Dodnes jsem jí vděčná. Když jsem, nevím po kolikáté, přišla zase s receptem pro antibiotika, nesměle se mne zeptala, zda jsem nezkoušela nějakou alternativu. Odpověděla jsem, že kromě bylinek, které nezabírají, o jiné alternativě nevím. A protože nedávno dostudovala homeopatii, tak mi nabídla právě ji. Zjistila pár otázkami kostituci dětí, doporučila homeopatika a začaly se dít věci. Děti byly nemocné čím dál méně, já jsem byla víc v klidu a cítila se lépe a radostněji. Musela jsem se v duchu smát, když si na pravidené prohlídce lékařka pochvalovala, jak děti z těch nemocí hezky vyrostly. 
A potřeba udržet děti zdravé byla víc než motivující. Tak jsem se kromě duchovna začala zajímat také o různé způsoby a možnosti jak pomáhat se zdravím.  

Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa, je v nás.

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny nechť jsou všechny bytosti

Zpět na články