BLOG

Na těchto stránkách prezentuji svoje názory a zkušenosti a nikoho nechci přesvědčovat o své pravdě. Nabízím to, co jsem nabyla za téměř 17 let praxe a co jsem za svůj život nastudovala a zažila. Mým záměrem je inspirovat vás a nabídnout vám možné řešení nebo nástroje k ukončení vašich problémů, potíží, nepohodlí atd., prostě k ukončení utrpení.
Pokud budu uvádět názory a texty jiných autorů, se kterými souhlasím nebo mohou vhodně doplnit to, co vám chci sdělit, budete na to v textu upozorněni.
Jestliže máte téma, na které chcete zát můj názor, napište mi zde.

Můj příběh

V podstatě mohou za mnohé mé děti.

Odjakživa mě zajímalo tajemno, nadpřirozeno, léčitelství... Jenže do roku 1990 se toho, k těmto tématům, moc sehnat nedalo. To, co bylo, se šířilo formou přepisů a fotografií (o kopírkách nebylo ani ponětí) a slovním podáním. Byla velká vzácnost dostat do rukou knihu Nové základy experimentální psychologie pana Břetislava Kafky. Když dospělí u nás doma o těhto tématech diskutovali, mluvili velmi tiše a potají, aby to slyšely jenom "vyvolené" uši a my - děti - o tom někde nevytrubovaly. O to více to ve mně vyvolávalo zvědavost a vzrušení z něčeho tajemného a vyjímečného. Když už jsem nebyla dítě, starala jsem se o vlastní děti (byly čtyři během devíti let a byl to pro mne docela mazec) mnoho času a mnohdy ani sil mi na čerpání informací, bohužel, nezbývalo.

Po roce 1990 se s mojí vysněnou tématikou roztrhl pytel a přišly opravdové "žně" pro můj mozek a moji duši. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem si za pomoci spínacích hodin a kotoučového magnetofonu "programovala" nahrávání pořadu, vysílalaného pozdě v noci v rádiu. Byly to rozhovory s panem Milanem Calábkem z centra Mandala. Pravda, mnoho jsem si z jeho mouder nezapamatovala, taky je to už 25? let, ale utkvěly mi v paměti dvě informace, které mi mnohokrát pomohly. Omlouvám se panu Calábkovi za nepřesnou citaci.

Tady je první:

Neexistuje zlo, pouze příjemné a nepříjemné dobro. A to nepříjemné dobro má pro nás podstatně větší přínos než to příjemné, které dostáváme za odměnu.

A tady druhá:

Jaký je rodíl mezi nebem a peklem? Jak v nebi, tak v pekle to vypadá úplně stejně: obrovské, prostřené stoly plné jídla, dobrot a pochutin. Namísto klasických příborů mají dlouhé vidlice a lžíce. Naprosto stejné podmínky. Kde je tedy rozíl?

V pekle, při snaze najíst se, nejde dostat potravu do úst, protože příbory jsou velmi dlouhé a technicky to nelze provést.

V nebi se krmí navzájem...

Moji touhu po vědění přišel čas od času uspokojit můj strýc Josef, kterému jsme říkali Pepik. Byl to v mnoha směrech svérazný člověk, katolík, nicméně velmi otevřený duchovním naukám. Myslím si, že bibli znal nazpaměť. Aspoň to tak vypadalo, protože vždy věděl kde v ní najít vysvětlení pro jakékoli téma. Probírali jsme obsah knih, které četl, jako například knihy Edga Cayceho, Raymonda A. Moodyho, Chalíla Džibrána a dokonce velmi kontroverzní knihu Abd-ru-shina Ve světle pravdy. Takže i když jsem v té době neměla mnoho času na čtení, tak díky stýci Pepikovi jsem dostávala to podstatné, co v nich bylo - destilované moudro.

Myslím, že tady je namístě ozřejmit, proč právě mé děti měly tak velký vliv na to, co dělám. Jak už jsem zmínila: mám čtyři děti (tedy teď už pět, ale k tomu se dostanu později). Jelikož ovzduší doma, mám na mysli emoční ovzduší, bylo postupem času stále toxičtější a i díky dalším negativním vlivům, byly naše děti čím dál víc nemocné. A při tom počtu dětí to znamenalo začarovaný kruh. Jakmile se první dítě uzdravilo, onemocnělo druhé atd. A znova dokola... Moje psychika mlela z posledního. Čtrnáct let na mateřské na kopci téměř na samotě, vztah - neubudu se vyjadřovat, děti zdravotně stále v háji, řečeno současnou terminologií, regulérně jsem splňovala příznaky akutní fáze syndromu vyhoření.
Neodpustím si teď poznámku: je neuvěřitelné, co jsou lidé schopní a ochotní snášet a být přesvedčení o tom, že to tak musí být a jinak to nejde. A to jen proto, že přijmou názor, přesvědčení nebo vzor rodiny, společnosti, systému atd., za svůj.

A jak to tak bývá, až jsme na samotném pomyslném dně, až nám nezbývá nic jiného, než se modlit, tehdy prosíme Boha, všechny svaté, Anděla Strážného, Budhu, Krišnu atd., každý toho svému srdci blízkého (i když v podstatě jednoho a toho samého) o pomoc. A pokud prosíme upřímně a opravdově a je to v zájmu našeho nevyššího dobra - a když už jsme na dně věřte, že to v zájmu našeho nejvyššího dobra je - tak pomoc příjde.

Mně pomoc přišla v podobě paní magistry v naší lékárně. Dodnes jsem jí vděčná. Když jsem, nevím po kolikáté, přišla zase s receptem pro antibiotika, nesměle se mne zeptala, zda jsem nezkoušela nějakou alternativu. Odpověděla jsem, že kromě bylinek, které nezabírají, o jiné alternativě nevím. A protože nedávno dostudovala homeopatii, tak mi nabídla právě ji. Zjistila pár otázkami kostituci dětí, doporučila homeopatika a začaly se dít věci. Děti byly nemocné čím dál méně, já jsem byla víc v klidu a cítila se lépe a radostněji. Musela jsem se v duchu smát, když si na pravidené prohlídce lékařka pochvalovala, jak děti z těch nemocí hezky vyrostly.
A potřeba udržet děti zdravé byla víc než motivující. Tak jsem se kromě duchovna začala zajímat také o různé způsoby a možnosti jak pomáhat se zdravím.

Jeden z oborů, který mne odjakživa zajímal je fytoterapie, čili bylinkářství. Dostaly se mi do rukou i herbáře Jiřího Janče a Josefa Zentricha. Měla jsem později tu čest poznat se s oběma osobně. S panem Zentrichem na jeho semináři fytoterapie a s panem Jančou na reflexní terapii. U pana Janče jsem absolvovala jen kurs lymfatické masáže. Okolnosti mi potom neumožnily účastnit se i kurzu reflexní terapie. Později jsem hledala, kde bych se mohla tomuto naučit. A protože všechno je jak má být, dostala jsem tip na Centrum Kruh pana Lubomíra Hrdličky, který pořádá zájmové i akreditované kurzy. Na reflexní terapii jsem tedy jela do Jeseníků. Tenkrát ji vyučoval přímý žák pana Janče, pan Zapletal.

Po návratu z kurzu, hned mezi dveřmi, se na mne členové rodiny vrhli s informací, že je nejmladší syn (6 let) nemocný a neví si s ním rady. Nějakou dobu ho bolelo břicho a bolest se stále stupňovala. Nabitá informacemi a nadšením jsem se na něj vrhla a masírovala příslušné reflexní zóny na nožkách. Po pár minutách se syn uvolnil a nato vyskočil z křesla s křikem, že musí na záchod. Doběhl tak tak. Chvilku si tam poseděl a bylo po problému... Tato příhoda a pár následujících úspěchů pro mne byly vemi povzbudivé.

Rozhodla jsem se po nějaké době moje aktivity zlegalizovat a vydala sa na živnostenský úřad s cílem zřídit si živnost na léčitelství. Neviděla jsem v tom problém, protože pár slpolukurzovníků tuto živnost mělo. Moje nadšení bylo velmi brzo uhašeno informací, že zmíněná živnost byla před pár měsíci zrušena. Paní mi nabídla alternativu, která zněla: Poskytování služeb pro osobní hygienu a změnu vzhledu osob. Vsvětlila mi, že oficiáně můžu poskytovat koupele chodidel a co s těma nohama potom dělám, už nikoho nebude zajímat. Tak jsem do toho šla. Ale protože nápis PERLIČKOVÉ KOUPELE CHODIDEL na dveřích mé provozovny ke mně trpící klienty nepřiváděl, rozhodla jsem se to řešit. Absolvovala jsem akreditovaný kurz na masérské, rekondiční a regenerační služby. Jen tak pro zasmání: později jsem zjistila, že moji původní živnost přejmenovali na: Služby osobního charakteru a pro osobní hygienu. Kdoví co by po mně klienti všecho chtěli...

Pan Hrdlička informoval čas od času své klienty o pořádaných kurzech a seminářích. Při pročítání nabídky na mne "zamával" řádek s kurzem: Pulzová diagnostka a akupunktura, kterou vyučoval Dušen Tomek, autor knihy Moře jangů a Tajemství harmonie života. Připadala jsem si jako Strýček Skrblík při pohledu na svůj poklad. Jen místo dolarů, mně v očích naskakovaly mapy meridiánů. Bylo rozhodnuto: to MUSÍM umět. Byla to taková síla, že jiná možnost nepřipadala v úvahu. Neodradily mne ani negativní "dobře míněné" rady typu: zapomeň na to, nemáš šanci se to naučit, škoda peněz, ty ses zbláznila, doktoři se to jezdí učit do Číny a ještě to pořádně neumí atd. Ale byla jsem neoblomná.
Rok 2000 byl pro kalendář i pro mne přelomový. To, co nás učil a naučil Dušan bylo úžasné. Je to technika, která fungovala po staletí a funguje dodnes.

Dušan Tomek je nejen skvělý pulzní diagnostik, je i mystik. Mimo mnohých seminářů pulsové diagnostiky  jsem se několikrát zúčastnila také kurzů Jógy a mystiky.
Osobně se znal s manželi Tomášovými. A právě Míla a Eduard Tomášovi měli velký vliv na mne i na moji další práci. Na Dušanových kurzech jsme několikrát denně meditovali, používali jsme techniky pana Tomáše, které učil na svých přednáškách a v knihách. Díky meditacím se mi velmi zvýšlila citlivost na energie. Při zjišťování množství energie na meridiánech jsem postupně začala vnímat kvalitu energie, míru znečištění i vibrace virů a baketrií.

Jako spolužáka jsem potkala na jednom z kurzů pulzové diagnostiky Zdeňka Kotvana. Měl tam přednášku na téma su jok. Tato metoda mě nějak neoslovila. Ale při diskuzích se ukázalo, že při terapiích používá mnoho jiných a zajímavých technik. Velmi mne zaujala práce s kyvadlem. Několikrát během následujících let jsem Zdeňka navštívila coby klientka a na vlastní kůži si ověřila účinnost jeho terapií. Po účasti na Zdeňkově vánočním semináři jseme se potkávali i s dalšími spřízněnými dušemi, dá se říci, pravidelně. Absolvovala jsem několik zasvěcení, naučla se regresní terapii, LTVJ - léčebné techniky vyššího Já. Byli jsme dvakrát meditovat v Řecku a čtyři páry jsme byli v Egyptě.

Jak už to tak v životě chodí, okolnosti - tedy cesty Boží - způsobily, že jsme se potkávali stále méně často. Řešila jsem svoje osobní životní zádrhele, z pohledu jiných asi ne zrovna ideálně, ale nikdo učený z nebe nespadl a každý dělá v dané situaci to, co umí. A konec konců, všechno je, jak má být. V únoru 2013 jsem přerušila živnost z důvodu rodičovské dovolené. Tady k nám přišlo ono zmiňované páté dítě, které mám od jejich necelých dvou let v trvalé pěstounské péči. Teď je Markétce skoro šest roků. Od července 2016 znovu pracuji a mám radost, že můžu říct, že jsem to zase Já. Snad i o něco moudřejší.

Děkuji Bohu za každou výchovnou lekci, kterou mi uštědřil, za to, že mi dal sílu se znovu zvednout a věřím, že mne nechá odpočinout a nabrat sílu na další cestu.
Na závěr slova Eduarda Tomáše:

Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa, je v nás.

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny nechť jsou všechny bytosti

S úctou Marie